Náš život nebo život někoho, koho milujeme. Možná ne dnes, možná ne zítra – ale jisté je, že všechno má svůj konec. A právě tato jistota nám může otevřít oči.

Když někdo odejde, změní se náš svět. Někdy se zhroutí, jindy se jen tiše přeskupí. Náhle vidíme věci jinak – to, co nás dřív zraňovalo, najednou ztrácí ostří. To, co jsme přehlíželi, začne mít nečekanou hloubku.
Vzpomínky se rozvolní, některé zjemní, jiné nás ještě chvíli pálí, protože víme, že jsme mohli reagovat jinak. Ale už nemůžeme nic vrátit.

A právě proto chci žít tak, abych - až odejdu, měla emočně i mentálně čistý stůl.
Nechci za sebou nechat nedořešené příběhy.

Nechci odcházet s pocitem, že jsem někomu něco dlužná – v lásce, v odpuštění, v pravdě.

Možná nebude doma uklizeno. Možná nedopíši knihu. Ale chci vědět, že jsem vyslovila vše, co mělo být vysloveno. Že jsem rozvázala uzly, které poutaly mě i ostatní. Že jsem odpustila, i když to bolelo. Že jsem pochopila, že všechno mělo svůj smysl – i to těžké.

Chci rozvolnit karmické dluhy a být svobodná.
Vědomě tvořit to, co žiju. Dokud žiju.

Protože změna nezačíná venku.
Změna vychází zevnitř.

Konejte včas. Nikdo z nás neví, kdy se dveře této existence zavřou.
Ale víme, že dokud jsou otevřené, můžeme ještě tvořit, milovat, odpouštět a žít naplno.

Jindra Vodárková